Majitelé a správci Ovence

Na přelomu 11. a 12. století byl vlastníkem některých statků v Ovenci český šlechtic Hroznata. Součástí jeho majetku byl i patronát kostela sv. Gotharda a zádušní pozemky. A to zřejmě jako pozůstatek tzv. zakladatelských práv, kterými kdysi disponovali stavebníci, a tedy i vlastníci kostelů. Z této skutečnosti by mohlo vyplývat, že kostel založil snad sám Hroznata, nebo některý z jeho předků, a že se zpočátku jednalo o kostel vlastnický. Není známo, zda Hroznata či jeho předkové Ovenec založili nebo zda koupili již stojící osadu. Spíše se zdá, že Ovenec byl původně knížecím majetkem, který Hroznata obdržel za prokázané služby. Neví se ani, zda tu měl své sídlo. Hlavní část jeho majetku se sice nacházela v západních Čechách, ale mnozí velmoži si tehdy budovali další obydlí i v Praze, aby byli blíže panovníkovi. Většinou se ovšem jednalo o domy v historickém centru města, ovenecký dvůr byl tedy spíše hospodářským centrem, než sídlem šlechtice. Svůj majetek Hroznata odkázal před cestou na křížovou výpravu do Svaté země v roce 1197 jím založenému premontstrátskému klášteru v Teplé. Ten se nakonec majetkových práv ujal až po Hroznatově smrti v roce 1217. Toto vlastnictví o dva roky později potvrdil papežskou listinou Honorius III. V průběhu 13. století majetky přešly do vlastnictví ženského premonstrátského kláštera v Chotěšově, který byl také založen Hroznatou. Část oveneckého území klášteru odebral král Přemysl Otakar II., který na nich v roce 1268 založil Královskou oboru. Náhrada za zabrané pozemky byla klášteru poskytnuta až Václavem II.

Další část Ovence byla v držení kláštera sv. Jiří na Pražském hradě (na tuto skutečnost odkazuje bývalý název Pelléovy ulice). Jak a kdy se tato část vesnice dostala do církevního majetku není známo. V listině z roku 1228 i v papežské konfirmaci majetku kláštera svatojiřského z roku 1233 je uveden majetek v Ovenci, který se skládal z poplužního dvora, mlýna (později nazvaného Císařský), dvou usedlostí, polí, luk, vinic, štěpnic, lesa a řeky. Vinice se štěpnicí se nacházely na vrchu Pecka.

Počátkem 14. století už byla někdejší Hroznatova část vesnice v majetku úřadu nejvyššího purkrabství Království českého, aniž je možné určit, kdy ke změně došlo. Královskou oboru včetně dvanácti jiter polí určených k obživě oborního hlídače pak spravoval probošt Kapituly svatovítské. V písemnostech se také už častěji objevují vlastníci či nájemci jednotlivých dvorců či usedlostí. Mezi nimi bylo nemálo pražských měšťanů, kteří ale hospodářství sami neprovozovali.

Další majetkové změny přinesly husitské války. Po vítězství nad Zikmundem přistoupili Pražané k potrestání nepřátel konfiskací majetku. Byly zabrány církevní statky s výjimkou dvora svatojiřských jeptišek, na němž vázl velký dluh, králi byla zabavena obora. Po ukončení válek a přijetí Zikmunda za krále ale nebyl majetek původním vlastníkům navrácen. Zdejší pozemky tak zůstaly Starému Městu, přesněji staroměstským měšťanům, a to až do roku 1547, kdy o něj přišli konfiskací za účast ve stavovském odboji proti Ferdinandovi I. Habsburskému. Téhož roku král poručil komoře, aby majetek obratem prodala.

Po roce 1547 byli vrchními vlastníky oveneckých pozemků a vrchností český král (vedle oborních pozemků mu později patřila jedna usedlost spojená s Císařským mlýnem), nejvyšší purkrabství pražské (14 usedlostí) a do jisté míry vlastník deskového statku Přední Ovenec. Tento dvorec a s ním bývalý dvůr svatojiřský a dvůr obornický byly tzv. dvorce svobodné podléhající pouze královské pravomoci s právem zápisu do desek zemských. V polovině 16. století již dávno získalo mnoho usedlostí tzv. emfyteutní právo, které poddanému zaručovalo dědičné držení majetku a rozsáhlá dispoziční práva. Některá stavení zůstala nadále poddanská a většinou byla pronajímána. Nejvyšší purkrabství pražské užívalo se svolením krále a zemských institucí majetky až do roku 1783. V tomto roce se císař Josef II. rozhodl zbavit zemské úřady majetku, který je prý odváděl od důležité úřední agendy. Nejprve zamýšlel purkrabské statky prodat, nakonec je však svěřil do správy administrace státních statků. V roce 1791, již za vlády Leopolda II., byly dvorským dekretem odevzdány do správy zemské samosprávě (Českým stavům) s tím, že důchod z nich bude náležet nejvyššímu purkrabství. Čeští stavové byli vrchností až do roku 1848.

V roce 1840 se stal Přední Ovenec samostatnou katastrální obcí a v roce 1849 byla po vyhlášení tzv. provizorního obecního zřízení ustanovena obec politická. Následující rok se konaly první obecní volby.


Zdroj:
- Kniha o Bubenči; kolektiv autorů; Městská část Praha 6; 2004