První písemná zmínka o osadě Přední Ovenec je v listině knížete a biskupa Jindřicha Břetislava z roku 1197. Tento dokument potvrzuje, že vladyka Hroznata daroval před cestou do Svaté země popluží v Ovenci jím založenému premontstrátskému klášteru v Teplé. K Hroznatovu majetku příslušel koncem 12. století poplužní dvůr, který se nacházel v místech dnes již zbořeného dvora čp. 6 a několik usedlostí. K nim patřily polnosti, louky, pastviny a lesíky, a dále část bývalého ostrova ve Vltavě, potoky (strouhy), rybník a řeka.
Dříve než se Hroznata vydal na křížovou výpravu na Blízký východ, sepsal roku 1197 závěť, v níž odkázal svůj majetek řádu Premonstrátů z kláštera v Teplé. Hroznata se však vrátil z křížové výpravy živ a zdráv, a tak si musel klášter v Teplé počakt na dědictví až do Hroznatovy smrti.
Ve 13. století zde byly dva dvory a zdejší pozemky patřily zčásti klášteru svatého Jiří a zčásti purkrabímu Pražského hradu. Z listin z roku 1228 a 1233 vyplývá, že majetek kláštera se skládal též z poplužního dvora, mlýna (později nazvaného Císařský), dvou usedlostí, polí, luk, vinic, štěpnic, lesa a řeky. Vinice se štěpnicí se nacházely na vrchu Pecka.
Význam obce byl posílen kolem roku 1268, kdy byla Přemyslem Otakarem II. založena Královská obora. V roce 1311 připsala královna Eliška ovenecké vinice zderazskému klášteru, jemuž vděčila za záchranu před hněvem svého královského manžela Jana Lucemburského.
Z roku 1313 pocházejí zprávy o románském filiálním kostelu, patrně založeném kapitulou svatovítskou, na niž přešel majetek purkrabího. Jeho původ je však zřejmě starší. V roce 1319 je kostel připomínán už jako farní. Tehdejším oveneckým farářem byl kněz Vlk. Existenci fary pak na tři a půl století ukončila husitská revoluce. Brzká výstavba kamenného kostela svědčí o tom, že Bubeneč nebyl ve středověku bez významu. Těžil z polohy na přístupu ku Praze, blízkosti brodu přes Vltavu a z dvorských aktivit v Královské oboře, kterým poskytoval hospodářské zázemí. Když hledal Karel IV. místo pro vybudování "Nového Města", původně uvažoval právě o tomto příhodném území, protože by byl Pražský hrad obklopen městem i z druhé strany.
Po roce 1420 patřily zdejší pozemky Starému Městu, přesněji staroměstským měšťanům. Po Žižkově vítězství na Vítkově zabavilo Staré Město veškerý majetek. Císař Zikmund připsal pak dvůr Ovenec Vaňkovi z Larvě za jeho statečné vystoupení v boji o Karlův most. Jiřík z Poděbrad věnoval později dvůr Čeňkovi z Klinkštejna, pražskému purkrabímu, za služby mu prokázané.
Roku 1547 byl v souvislosti s potlačením vzpoury šlechty a měst všechen městský majetek Ferdinandem I. zkonfiskován a rozprodán soukromým majitelům. Mezi nimi později vynikl profesor Josef Buček z Heraltic, významný přírodovědec, který mezi lety 1741-1782 vybudoval při ulici Ve struhách rozsáhlé sady. Tyto sady byly počátkem 20. století rozparcelovány, zčásti proměněny na hřbitov a zčásti využity k vilové zástavbě. Dílo profesora Bučka bylo po vzniku republiky připomenuto pojmenováním jedné z hlavních bubenečských ulic (dnešní Rooseveltova).
Až v roce 1562 byl učiněn úplný soupis dvorců a chalup. V Ovenci tehdy bylo 6 dvorců, 10 chalup, 2 poplužní dvory, kostel a opodál vsi mlýn. Lze předpokládat, že počet hospodářských živností se co do počtu nelišil od století patnáctého.
Po roce 1620 připadla většina území Tomáši Markusovi z Markfeldu, císařskému komorníkovi, jenž koupil dvůr, patřící ze čtyř pětin provinilému Janu Kechlovi z Holnštejna za pakatel.
V roce 1771 bylo zřízeno u kostela stálé kaplanství a roku 1786 obnovena fara. V roce 1801 byl postaven na místě původního románského nový kostel sv. Gottharda v klasicistním stylu s kaplí. Do roku 1806 býval u kostela i hřbitov, který byl později přemístěn blíže ke Královské oboře a roku 1888 úplně zrušen. V okolí kostela byla soustředěna nejstarší zástavba obce. Půvab této oblasti ocenili někteří umělci, například Antonín Mánes na svém obrazu "Vesnice Bubeneč". V roce 1827 o Bubenči K. V. Zap napsal: "Jest to nejvýstavnější a nejčistší ves v celém okolí pražském".
V rámci správních reforem císaře Josefa II. byl Přední Ovenec v roce 1784 jako osada veská, spolu s Královskou oborou, štěpnicí, bažantnicí a Císařským mlýnem a dále sousední obcí Bubny, začleněn do katastru berní obce Holešovice.
V roce 1840 se stal samostatnou katastrální obcí a 17. března 1849 byla po vyhlášení tzv. provizorního obecního zřízení ustanovena obec politická. 17. září 1850 se konaly v Královské dvoraně první samostatné obecní volby a vznikly první orgány samosprávy obce. Kolem roku 1848 patřil Přední Ovenec do panství purkrabského a kraje Rakovnického (tehdejší kraje zasahovaly hluboko do dnešního území Prahy), politicky byl přičleněn k okresu Smíchov. Podle obecního zřízení z 16. dubna 1864 spravoval Královskou oboru Zemský správní výbor, a ačkoliv byla i nadále součástí jeho katastrálního území, byla vyjmuta z pravomoci Předního Ovence a přičleněna k hejtmanství smíchovskému. V roce 1881 byl, zejména kvůli výši činžovní a potravní daně a požadavkům na zavedení pitné vody a kanalizace, připojení k osvětlení a k dopravní síti, zamítnut návrh na sloučení s Prahou. Další jednání o připojení byla zahájena koncem roku 1896.
Dne 21. 5. 1907 schválilo zastupitelstvo Královského města Prahy všechny požadavky města Bubeneč podmiňující připojení k Praze. K nabytí právní platnosti bylo třeba schválení zemským sněmem. Ten však nebyl pro národnostní neshody usnášeníschopný a v roce 1913 byl zcela rozpuštěn. Bubeneč se tedy stal součástí Prahy až po 1. světové válce k 1. lednu 1922 na základě zákona o vytvoření "Velké Prahy" (zákon č. 114 Sb. z 6. února 1920) a byl začleněn do XIX. obvodu. Severovýchodním směrem od Vítězného náměstí v té době vznikala moderní obytná čtvrť s řadou staveb veřejného charakteru a činžovními domy. Směrem ke hřbitovu se dále rozrůstala čtvrť vilová. Rostoucí význam obce v prvním třech desetiletích 20. století dobře dokládá přírůstek obyvatel. Další vývoj zastavila okupace. Bubeneč byl postižen velkou koncentrací německých nacistických a vojenských orgánů, které obsadily všechny budovy československé armády a množství vil a bytů po židovských občanech. Poválečná výstavba se dotkla Bubenče jen málo. Vzniklo několik řad bytových domů v ulicích Ve struhách, Čínská a Albánská a několik jednotlivých staveb, jako například škola v ulici Antonína Čermáka, Bubenečská kolej v Terronské ulici. V oblasti Starého Bubenče byla v 70. letech zlikvidována řada původních starých domů a postavena škola a areál obytných domů sloužící potřebě Ruské federace.