Historie

První písemná zmínka o osadě Přední Ovenec je v listině knížete a biskupa Jindřicha Břetislava z roku 1197. Tento dokument potvrzuje, že vladyka Hroznata odkázal před cestou do Svaté země popluží v Ovenci jím založenému klášteru Premonstrátů v Teplé. Hroznata se však vrátil z křížové výpravy živ a zdráv a klášter tak obdržel dědictví až po jeho smrti v roce 1217. 

K Hroznatovu majetku příslušel koncem 12. století poplužní dvůr, který se nacházel v místech dnes již zbořeného dvora čp. 6, a několik usedlostí. K nim patřily polnosti, louky, pastviny a lesíky, a dále část bývalého ostrova ve Vltavě, potoky (strouhy), rybník a řeka.

Ve 13. století zde byly dva dvory a zdejší pozemky patřily zčásti klášteru svatého Jiří a zčásti purkrabímu Pražského hradu. Z listin z roku 1228 a 1233 vyplývá, že majetek kláštera se skládal též z poplužního dvora, mlýna (později nazvaného Císařský), dvou usedlostí, polí, luk, vinic, štěpnic, lesa a řeky. Vinice se štěpnicí se nacházely na vrchu Pecka.

Význam obce byl posílen kolem roku 1268, kdy byla Přemyslem Otakarem II. založena Královská obora. V roce 1311 připsala královna Eliška ovenecké vinice zderazskému klášteru, jemuž vděčila za záchranu před hněvem svého královského manžela Jana Lucemburského.

První zmínky o existenci kostela v Předním Ovenci jsou již z roku 1313, kdy byl zdejším farářem jakýsi kněz Vlk. I když byl kostel jednoznačně farním již počátkem 14. století, historické listiny jej jako farní poprvé zmiňují až roku 1352. Existenci fary pak v roce 1421 na tři a půl století ukončila husitská revoluce. Brzká výstavba kamenného kostela svědčí o tom, že Bubeneč nebyl ve středověku bez významu. Těžil z polohy na přístupu ku Praze, blízkosti brodu přes Vltavu a z dvorských aktivit v Královské oboře, kterým poskytoval hospodářské zázemí. Když hledal Karel IV. místo pro vybudování "Nového Města", původně uvažoval právě o tomto příhodném území, protože by byl Pražský hrad obklopen městem i z druhé strany.

Po roce 1420 patřily zdejší pozemky Starému Městu, přesněji staroměstským měšťanům. Po Žižkově vítězství na Vítkově zabavilo Staré Město veškerý majetek. Císař Zikmund připsal pak dvůr Ovenec Vaňkovi z Larvě za jeho statečné vystoupení v boji o Karlův most. Jiřík z Poděbrad věnoval později dvůr Čeňkovi z Klinkštejna, pražskému purkrabímu, za služby mu prokázané.

Roku 1547 byl v souvislosti s potlačením vzpoury šlechty a měst všechen městský majetek Ferdinandem I. zkonfiskován a rozprodán soukromým majitelům. Mezi nimi později vynikl profesor Josef Buček z Heraltic, významný přírodovědec, který mezi lety 1741-1782 vybudoval při ulici Ve struhách rozsáhlé sady. Tyto sady byly počátkem 20. století rozparcelovány, zčásti proměněny na hřbitov a zčásti využity k vilové zástavbě.

Až v roce 1562 byl učiněn úplný soupis dvorců a chalup. V Ovenci tehdy bylo 6 dvorců, 10 chalup, 2 poplužní dvory, kostel a opodál vsi mlýn. Lze předpokládat, že počet hospodářských živností se co do počtu nelišil od století patnáctého.

Po roce 1620 připadla většina území Tomáši Markusovi z Markfeldu, císařskému komorníkovi, jenž koupil dvůr, patřící ze čtyř pětin provinilému Janu Kechlovi z Holnštejna, za pakatel.

V roce 1771 bylo zřízeno u kostela stálé kaplanství a roku 1786 obnovena fara. V roce 1801 byl postaven na místě původního románského nový kostel sv. Gottharda v klasicistním stylu s kaplí. V okolí kostela byla soustředěna nejstarší zástavba obce.

V rámci správních reforem císaře Josefa II. byl Přední Ovenec v roce 1784 jako osada veská, spolu s Královskou oborou, štěpnicí, bažantnicí a Císařským mlýnem a dále sousední obcí Bubny, začleněn do katastru berní obce Holešovice. Již koncem 18., ale zejména v 19. století, docházelo postupně k podstatnějším změnám původního zemědělského vesnického charakteru Předního Ovence, kdy poblíž řeky vyrostlo několik průmyslových podniků.

V roce 1840 se stal Přední Ovenec samostatnou katastrální obcí a v roce 1849 byla po vyhlášení tzv. provizorního obecního zřízení ustanovena obec politická. Roku 1850 se konaly první samostatné obecní volby.

Dlouhé roky probíhala jednání o připojení Bubenče k Praze. V roce 1881 byl návrh na sloučení zamítnut, další jednání pak byla zahájena koncem roku 1896. Vše bylo dohodnuto a připraveno v roce 1907, nicméně kvůli neusnášeníschopnému zemskému sněmu již nebylo připojení před válkou schváleno a realizováno. Došlo k němu až v roce 1922 při vzniku Velké Prahy. Mezitím byla obec Bubeneč v roce 1904 povýšena na město.

V 80. letech 19. století začaly vznikat městské domy v oblasti Letné, na přelomu 19. a 20. století pak rostla vilová zástavba východním směrem od dnešní Pelléovy ulice a v oblasti Brusky byly stavěny činžovní domy. V prvních třech desetiletích 20. století pokračoval v Bubenči mohutný rozvoj. Severovýchodním směrem od Vítězného náměstí v té době vznikala moderní obytná čtvrť s řadou staveb veřejného charakteru a činžovními domy. Směrem ke hřbitovu se dále rozrůstala čtvrť vilová. Další vývoj však zastavila okupace. Bubeneč byl postižen velkou koncentrací německých nacistických a vojenských orgánů, které obsadily všechny budovy československé armády a množství vil a bytů po židovských občanech.

Poválečná výstavba se dotkla Bubenče jen málo. Vzniklo několik řad bytových domů v ulicích Ve struhách, Čínská a Albánská a několik větších jednotlivých staveb, jako například základní škola a patentový úřad v ulici Antonína Čermáka či Bubenečská kolej v Terronské ulici. Ve Starém Bubenči byla v 70. letech zlikvidována řada původních starých domů a místo nich byla postavena škola a obytný areál sloužící potřebě Ruské federace. Nenávratně tak bohužel bylo poškozeno původní malebné historické jádro obce.