Papírna Císařský mlýn

Mlýnská 6, čp. 3

V roce 1825 přešel Císařský mlýn do vlastnictví bratrů Antonína a Václava Šalovcových. Ti u něho zřídili bělidlo, barvírnu a později i továrnu na strojní výrobu papíru. Od roku 1826 pracovali s prvním papírenským strojem v Čechách, který nahradil rukodělnou výrobu. Toto zařízení bylo v roce 1833 vyměněno za stroj systému Bryan-Donkin. Jejich továrna se tehdy nazývala: "Bratři Šalovcové, c. k. první rakouská mechanická továrna na papír". Uvádí se, že se jednalo o první strojní papírnu v Rakousko-Uhersku, nicméně toto prvenství bývá někdy připisováno papírně v Rijece. Po smrti Václava se stal jediným majitelem dobře prosperující papírny jeho bratr Antonín. Do podniku později investoval Karel August Milde, manžel Šalovcovy dcery Emilie, který se stal 11. listopadu 1835 společníkem a jméno továrny nově znělo "Schallowetz, Milde et Co.". Z Mildeho vkladu, který činil 40 tisíc zlatých, byly pořízeny nové anglické stroje. Od roku 1836 byl ředitelem závodu Julius Eichman, s jehož jménem je spojen rovněž pozdější rozmach papírenského průmyslu v Krkonoších a v Podkrkonoší.

V roce 1848 zakoupil mlýn s papírnou a veškerým příslušenstvím za 108 tisíc zlatých pražský dvorní zvonař Karel Bellmann. Kromě strojní papírny, kterou se rozhodl i nadále vést svým nákladem, byly ostatní zdejší živnosti ponechány dosavadním nájemcům anebo znovu pronajaty. Po jeho smrti v roce 1856 majetek přešel na jeho syna Karla Ferdinanda Bellmanna. Ten papírnu později rozšířil, ale nedlouho poté byla poškozena požárem. Její rekonstrukce proběhla v letech 1861-1862 a práce vedl odborný poradce Prosper Piette, který zde provedl zásadní změny. Celý podnik tehdy proměnil na papírnu. Do té doby fungoval ještě mlýn na obilí a zbývající vodní síla stačila jen na pohon jednoho papírenského provozu. Současně byl upraven provoz papírny na výrobu jemného cigaretového papíru. Stroj byl v továrně pouze jeden, ale přesto papírna vyráběla denně 350 kg papíru. Papír se vyráběl v arších, jeden arch stačil na 150 cigaret.

Piette ve mlýně zůstal a 27. února 1865 uzavřel s jeho majiteli, obchodníkem Gustavem Lumbem a jeho manželkou, Bellmannovou dcerou, kteří se právě toho roku ujali správy rodinného majetku, nájemní smlouvu na papírnu. Byla vystavena na dobu 10 let, s platností od 1. května 1865. Výnos byl jistě slušný, protože si Piette mohl dovolit již roku 1866 koupit papírnu v Maršově v Krkonoších a tři roky nato přistoupit ke stavbě továrny na strojní výrobu tapet na opačné straně dnešní Papírenské ulice. Dne 12. prosince 1872 Prosper zemřel. Firma se změnila v obchodní společnost, jejímiž členy byli Prosper Piette mladší, který měl živnostenské oprávnění, Julius Piette a obchodník František Holub. Vedení bubenečských závodů se ujali Julius Piette a František Holub, bratři Prosper Piette ml. a Ludvík Piette vedli papírnu v Maršově. V roce 1875, po skončení nájemního období papírny, již Piettové dále nepokračovali a novým nájemcem se stal Raimund Kubík, který získal praxi v papírně v Hostinném a pak působil nějaký čas jako ředitel plzeňské papírny. Ta tehdy patřila pojišťovně Praha, od roku 1878 pak Piettům.

Kubík ihned rozšířil výrobu papíru a v roce 1882 pak celou papírnu koupil. Ještě téhož roku instaloval v podniku druhý papírenský stroj. Když zde v roce 1890 vybudoval celulózku, převedl postupně veškerý provoz na výrobu celulózového, tiskového a psacího papíru a orientoval se na vývoz (například také do Indie a Jižní Ameriky). Po roce 1884 byla tovární budova papírny úředně oddělena od objektu Císařského mlýna (čp. 22) a dostala samostatné popisné číslo 3.

V letech 1899-1902 byla provedena regulace Vltavy. Byl zřízen bubenečský plavební kanál, vltavské rameno vedoucí kolem Císařského mlýna bylo zasypáno a areál se vzdálil od řeky. V té době již papírna upadala, prováděly se jen nejnutnější investice a provoz v ní se omezoval. Když pak po první světové válce prodala komanditní společnost R. Kubík výrobní kvótu kartelu, zůstala tu jen výroba celulózy. Na začátku třicátých let 20. století postihla továrnu krize a výroba papíru a lepenky musela být zastavena. Část prostor sloužila produkci chemických přípravků a výroba lepenky byla obnovena až v roce 1945. Papírna byla tehdy znárodněna a začátkem roku 1946 přičleněna k Západočeským papírnám v Plzni. Došlo k oživení investiční činnosti, vyráběl se zde mimo jiné obalový materiál a později velkoformátové tapety. Později závod přešel do národního podniku Pražské papírny. Až do roku 1960 byly v chodu dva "historické" stroje na výrobu nekonečného papíru: velký původní stroj z roku 1833, z doby počátků továrny, a druhý zakoupený v roce 1882 Kubíkem. První byl vyřazen v roce 1960, druhý o dva roky později. V roce 1962 byla dostavěna nová hala a zavedena nová technologie natírání papíru termoplastickou hmotou, roku 1965 byla uvedena do provozu linka na výrobu kartonáže z třívrstvých vlnitých lepenek a v roce 1977 byl zahájen nový výrobní program: kombinace kartonážních obalů s molitanovou výplní. Od roku 1978 papírna vyráběla na moderním automatu papír pro tisk velkoformátových obrazových tapet. Výroba v papírně byla ukončena v roce pravděpodobně na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Areál dnes slouží pro kancelářské a skladové účely a na jeho místě je plánována rozsáhlá bytová výstavba.

Z bubenečského nádraží vedla do papírny asi 500 metrů dlouhá vlečka, který byla postavena v zářezu vrchu Pecka. Nepoužívaná kolej byla snesena v roce 2006.



Zdroj:

  • Kniha o Bubenči; kolektiv autorů; Městská část Praha 6; 2004
  • Pražské usedlosti; Barbora Lašťovková a Jiří Koťátko; Libri; 2001