Lapidárium

Bubeneč čp. 422, Výstaviště

Antonín Wiehl, jeden z tvůrců celkového plánu Výstaviště v Bubenči, navrhl po stranách hlavní osy vedoucí od vstupní brány k Průmyslovému paláci dvojici přízemních pavilonů s vnitřními atrii, určenou pro prezentaci historických uměleckých děl i tehdejšího umění. Jedním z nich byl tzv. pavilon Retrospektivní výstavy.

Novorenesanční stavba navržená Antonínem Wiehlem a postavená Quidem Bělským měla stejné prostorové schéma jako protější budova pavilonu Umělecké výstavy. Po skončení Zemské jubilejní výstavy byla i nadále využívána k výstavním účelům. V roce 1907 byla budova zbořena a na jejím místě postaven, s využitím základní hmoty původní stavby, nový větší pavilon. Jeho projektantem byl městský inženýr Antonín Hrubý. Stavba označovaná jako Pavilon královského hlavního města Prahy, současné Lapidárium, je provedena v "modernizovaném" baroku, průčelí nese sochařskou výzdobu Františka Hergesella.

Myšlenka vzniku lapidária (název lapidárium je odvozen od latinského lapis - kámen) při Národním muzeum pochází z první třetiny 19. století. Již jeden ze zakladatelů muzea hrabě Kolovrat-Libštejnský žádal o zřízení sbírky nákresů městských stavebních památek, sousoší, plastik či náhrobků. František Palacký pak v roce 1841 chtěl shromáždit velké a těžké pomníky s historickou tématikou. Základ dnešního Lapidária byl shromážděn v roce 1898 při Výstavě architektury a inženýrství. K exponátům pak přibývaly další, zejména z domů zbořených za asanace staré Prahy na přelomu 19. a 20. století. V roce 1905 byla otevřena pro veřejnost stálá expozice Lapidária, o což se zasloužil především Jan Koula a Václav Fabián. Součástí expozice byl tehdy i Langweilův model Prahy, který Národní muzeum později věnovalo městu. Po první světové válce, během níž bylo Lapidárium uzavřeno, hrozilo, že Národní muzeum bude muset budovu uvolnit. Došlo však k její opravě a k reinstalaci sbírek a prostory mohly být v roce 1932 opět zpřístupněny veřejnosti. Za druhé světové války byly sbírky ohroženy leteckými nálety na Prahu, a tak byly rozvezeny na bezpečnější místa. Nejrozměrnější objekty byly zasypány pískem. Po namáhavém obnovení instalace bylo Lapidárium slavnostně otevřeno pro veřejnost již potřetí v roce 1954. V roce 1967 byla budova pro havarijní stav, zejména pro zatékání vody, znovu uzavřena a opět hrozilo vystěhování. Nakonec byl v letech 1987-1993 objekt rekonstruován a sbírka znovu instalována.

Na ploše 1300 m² je v osmi sálech s historickými malovanými stropy, které pocházejí z již neexistujících staveb, vystaveno přes 400 nejlepších exponátů z dvoutisícové sbírky. Jde o díla již použitá, která musela být z původního místa z různých důvodů přestěhována, nebo o díla natolik poškozená, že byla nahrazena kopií a originál uschován. Jsou zde opukové, pískovcové a mramorové části staveb, plastiky a sochy nebo sádrové modely, včetně původních prvků z pražské katedrály, odlitků nedostupných plastik a tři bronzové sochy. Expozice je doplněna domovními znameními z pálené hlíny a štuku. V roce 1995 v mezinárodní soutěži bylo Lapidárium zařazeno mezi deset nejkrásnějších muzejních expozic v Evropě. 

Zdroj:
- Slavné stavby Prahy 7; kolektiv autorů, FOIBOS BOOKS; 2011