Tapetárna bratří Sieburgů

Papírenská 4, čp. 63

Budova čp. 63 dostala své současné číslo až na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. Do té doby objekt úředně patřil k Císařskému mlýnu čp. 22. Číslo popisné 63 původně náleželo železničnímu strážnímu domku v Nádražní (Goetheho) ulici.

V roce 1856 založili bratři Robert a Bernard Sieburgové u Císařského mlýna továrnu na ruční potisk tapet a čalounů. Již v následujícím roce uvedli do provozu stroje na potiskování tapet, ale způsob výroby se jimi o mnoho nezlepšil. Strojově se tiskly jen tapety jednoduché a méně kvalitní, protože při strojním zpracování se všechny barvy a barevné odstíny nanášely najednou, tedy ne jako při ručním tisku barva po barvě, a okraje barevných ploch se slévaly. Ručního tisku se tedy uživalo i nadále, a to zejména pro hodnotnější práce. Tapety byly vyváženy i do zahraničí, hlavně do Orientu. V továrně se vyráběly také jiné papírové tisky, například velké železniční mapy pro nádražní čekárny, jejichž výrobu zadaly rakouské železnice v roce 1869. Přestože závod dobře prosperoval, upadla firma v roce 1876 po zřízení pobočky ve Vídni do konkursu. Nejprve byla v září 1879 zlikvidována právě vídeňská pobočka a krátce nato bubenečský podnik. Koupil ho Prosper Piette, který v té době měl již svou strojní tapetárnu v dnešní Podbabské ulici.

V roce 1895 se stal objekt majetkem a sídlem továrny nábytku a dekorací. Vyráběl se zde umělecký nábytek, věci potřebné k zařizování divadel a jiných velkých zábavních podniků, slohové nábytkové a dekorační práce. Továrnu založil Heinrich Röhrs (uváděn také jako Jindřich) jako truhlářskou dílnu v roce 1816. Od šedesátých let 19. století získávala firma za své výrobky první ceny a vyznamenání na všech výstavách. V letech 1894-1895 pro podnik vystavěl Jindřich Frolík v Piettově (Papírenské) ulici jednopatrovou protáhlou továrnu. K ní přistavěl Alois Potůček v roce 1907 skladiště, zároveň přestavěl kotelnu a komín. S rozvojem výroby spojené další přestavby a dostavby v letech 1914 a 1919 provedla firma bubenečského stavitele Františka Kutila. V roce 1914 tu pracovalo asi 300 dělníků a 11 mistrů, 20 úředníků, 2 architekti a 15 kresliček.

Areál továrny na nábytek byl také prvním sídlem druhé nejstarší české letecké továrny Aero, kterou založil 10. ledna 1919 na bubenečském Výstavišti dr. Vladimír Kabeš. Firma se ovšem záhy z těsných prostor v Piettově ulici přestěhovala do Holešovic, kde si nejprve pronajala a pak koupila od německé opravny letadel Al-Ma.

Od roku 1937 byla majitelem areálu firma Thonet-Mundus. Za války zde pracovala mj. chemická továrna Dr. P. Kubelka a spol. Po znárodnění tu byly sklady nábytku, budovy využíval Pražský velkoobchod zbožím široké potřeby a později Reklamní podnik státního obchodu Neon. Dnes jsou zde provozovny soukromých firem.



Zdroj:

  • Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy: Díl 4.; Václav Vojtíšek; Obec pražská; 1923
  • Pražský sborník vlastivědný 1963; Václav Hlavsa; Orbis; 1963
  • Pražský industriál: technické stavby a průmyslová architektura Prahy; Lukáš Beran a Vladislava Valchářová; Výzkumné centrum průmyslového dědictví; 2005