Císařský mlýn

Bubeneč čp. 22, Mlýnská 4

První zmínky o mlýně pocházejí již z roku 1217. V letech 1228-1395 patřil klášteru benediktinek u sv. Jiří. Za husitských válek připadl Přední Ovenec k panství úřadu nejvyššího purkrabího Pražského hradu. K jeho poddaným tedy patřili i majitelé mlýna s pozemky, k nimž náležel ještě vrch Pecka, ostrůvek mezi mlýnem a velkým (později Císařským) ostrovem, a louka pod mlýnem.

Z mlynářů, kteří zde žili v 15. století, není žádný znám jménem. Prvním doloženým vlastníkem je tak až měšťan Menšího Města Pražského Matěj Zoubek, který tu působil v letech 1508-1512. V letech 1547-1561 mlýn vlastnil hejtman Pražského hradu Dubanský z Duban. Zvelebil jej a postavil u něj dům, hamr, dvě pily a brusírnu a založil štěpnice a vinice táhnoucí se až na stráně Baby. V roce 1569 mlýn koupil Václav Berka z Dubé za 2775 kop českých grošů. V té době k němu patřil i ovenecký dvůr. Po dvou letech Berka vše prodal Anně z Valdštejna, provdané Špetlové z Janovic. S tou později ve věci koupě mlýna a pozemků k rozšíření Královské obory neúspěšně jednala Česká komora. Objekt se podařilo získat až od dalších majitelů, v roce 1584 byl zakoupen a bylo započato s jeho přestavbou pro potřeby císaře Rudolfa II. Architekti, kteří navrhovali jednotlivé části nejsou přímo doloženi, je ale pravděpodobné, že vypracováním základního návrhu byli pověřeni Antonio Valenti a Giovanni Gargiolli, kteří byli císařem do Prahy povoláni roku 1585. V letech 1589-1590 vybudovali stavitelé Ulrico Aostali a Giovanni Brocco pod návrším Pecky dlouhou úzkou budovu s plným přízemím, které neslo arkádu o 22 obloucích na pilířích s pilastry obrácenou k řece. Při ní byla na straně odvrácené od řeky vyhloubena velká obdélná nádrž obložená tesaným kamenem. Později bylo do prostoru kopce vyhloubeno ještě jádro celého komplexu - okrouhlý, kopulí sklenutý prostor grotty, do něhož byla v roce 1604 přivedena voda z nově postavené vodárny. V roce 1606 byla před areálem postavena mohutná brána, jejíž projekt vypracoval Giovanni Maria Filippi. Velké škody utrpěl mlýn v roce 1611 za vpádu Pasovských. V letech 1612-1615 a ještě v roce 1621 prošel nákladnou opravou.

Počátkem 17. století byla v areálu zřízena brusírna drahých kamenů, kde pracovali řezači Petr Hýbl a Ottavio Miseroni. Ve třicátých letech zde působil slavný Dionysio Miseroni a později také jeho synové. Právě zde vznikaly umělecké práce ze skla a polodrahokamů jako broušené vázy či intarzované nábytkově desky. Po smrti Rudolfa II. v roce 1612 brusírna chátrala, ale roku 1653 ji dal Miseroniho syn rekonstruovat a po něm ji obnovil znovu jeho syn Eusebio, když předtím v roce 1679 objekt vyhořel. Doba třicetileté války (1618-1648) byla pro mlýn i jeho okolí nepříznivá. Nicméně více se na podobě komplexu podepsal nezájem majitelů poté, kdy ztratil povahu místa občasného pobytu císařského dvora. V podstatě byly dále udržovány jen objety sloužící mlýnskému provozu, tedy mlýn a obytná a hospodářská stavení při něm.

Na přelomu 17. a 18. století byl areál opraven a přestavěn, ale již roku 1742 zde přebývali saští důstojníci s koňmi a když jej později zplundrovali Francouzi, nedalo se zde vůbec bydlet. K opravě došlo roku 1750, ale výnos byl nejistý, neboť žádná okolní ves neměla povinnost zde mlít. V letech 1762-1783 byl jeho nájemcem Václav Holeček, který postavil novou budovu o dvou podlažích, nechal vyzdít novou čelní zeď, zřídil novou šalandu, nový komín, podlahy a mnoho dalšího, celkem za 13.887 zlatých. V roce 1804 chod mlýna ovlivnilo zpřístupnění Královské obory veřejnosti. Jeho majitel se musel zavázat, že bude udržovat všechny budovy v čistotě, a že v letních měsících umožní přístup veřejnosti do grotty. V roce 1825 získali mlýn bratři Šalovcové a zřídili u něj bělidlo, barvírnu a papírnu. V roce 1832 ve mlýně vznikl hostinec a veřejné lázně. Následné přestavby znamenaly zánik původní architektury komplexu, který byl klasicistně přestavěn na obytný dům. V roce 1848 koupil mlýn s továrnou Karel Bellmann za 108 tisíc zlatých a rozhodl se vést dál jen papírnu. Ostatní provozy byly ponechány dosavadním nájemcům anebo znovu pronajaty. Areál byl po roce 1884 úředně rozdělen na dvě části - na mlýn (čp. 22) a papírnu (čp. 3). Vlastníkem mlýna byl tehdy Gustav Lumbe a později jeho dědicové. Po roce 1890, kdy byla zasypána mlýnská strouha, zde zůstal jen hostinec. V roce 1921 byl areál rekonstruován, menší opravy byly prováděny i po druhé světové válce. V roce 1964 byl Císařský mlýn zapsán do seznamu nemovitých kulturních památek. Ještě v 70. letech sloužily budovy jako byty a kanceláře. Od druhé poloviny osmdesátých let je využíval státní podnik Art Centrum, který tady chtěl vybudovat depozitáře uměleckých děl československých sbírek. Areál byl v této souvislosti velmi poškozen a v roce 1989 se práce zastavily. Dalších 15 let pak chátral, přičemž ho v roce 2002 zasáhla povodeň. V letech 2005-2009 byla provedena jeho dostavba a vznikl zde komplex luxusních apartmánů.



Zdroj:
- Kniha o Bubenči; kolektiv autorů; Městská část Praha 6; 2004
- Pražské usedlosti; Barbora Lašťovková a Jiří Koťátko; Libri; 2001 
- Prahou po Vltavě; Vladislav Dudák; Práh; 2011