Vinice

Přestože v Bubenči nikdy nebyly rozsáhlé jižní svahy, stráně klesající směrem k Vltavě jsou totiž obrácené k severu, nacházely se zde v dávné minulosti vinice.

Už ve 13. století měly v Ovenci svou klášterní vinici svatojiřské jeptišky. S největší pravděpodobností se vinná réva pěstovala na Pecce nad Císařským mlýnem. Pěkná poloha vrchu a jeho mírné svahy směřující do třech světových stran lálaly k osazení štěpným révovím. Na počátku 15. století byla vinice již zahradou. Později, když byla Pecka odňata klášteru a předána měšťanům, připadla k mlýnu a stala se opět vinicí.

Dějepisec Václav Vladivoj Tomek se domníval, že vinice byly také v Královské oboře. V listině z roku 1544 uložené v kopiáři místodržitelského archivu pražského našel zmínku o vinici "v staré oboře" a předpokládal, že se jedná o tu oveneckou. Ve skutečnosti byl jako stará obora označen svah Petřína pod kostelem Sv. Vavřince a přímo na území obory bubenečské tedy vinice nebyly, pouze v jejím sousedství.

Tzv. Dolejší vinice s rozlohou 1 a 1/2 strychu (cca. 4.300 m²) se nacházela u oborních vrat a byla svobodným majetkem oborníka Jana Trnovského a nejspíše již i jeho předchůdce Jiříka Šota. Trnovský v roce 1585 vinici prodal Jakubu Popelářovi ze Starého města ze 77 kop míšeňských grošů. Podle nového majitele se jí začalo říkat Popelářka. V roce 1594 ji od něho koupil Jan Kocín z Kocinetu, přední písař radní v Menším městě a majitel dvorce v Ovenci. Od té doby Popelářka patřila k příslušenství Kocínovského dvorce.

Vinici nazývanou Hvězda, která se rozkládala u jihozápadního okraje Královské obory, koupil v roce 1676 správce královské klenotnice Ferdinand Eusebio Miseroni. Ten pocházel z česko-italského rodu z Lisonu a nechal si zde postavit letní dům. Majitelem nemovitostí zůstal až do roku 1684 kdy zemřel. Vinici se následně začalo říkat jeho jménem - Miseronka. Usedlost pak řadu let vlastnil farář kostela sv. Václava v Menším městě Antonín Mesler, v jehož době se pro vinici používalo pojmenování Svatováclavská. V roce 1766 ji koupil hrabě František Michal z Martinic, který měl zájem o příjemné letní sídlo a zahradu. V závěti ze dne 4. ledna 1772 Martinic vinici odkázal Marii Anně de Scotti, rozené Nagyové. Protože se po jeho smrti roku 1773 přihlásili i někteří věřitelé a chtěli majetek obstavit, Marie Anna de Scotti se nechtěla soudit a postoupila ji univerzální dědičce, vdově Marii Anně Martinicové rozené hraběnce Šternberkové a přijala od ní náhradu 3.000 zlatých. Na pozemku ohrazeném zdí se tehdy nacházela vinice, zahrada, obytná stavení a lis.

Zdroj:
- Sborník příspěvků k dějinám královského hlavního města Prahy; díl II.; JUDr. PhDr. Josef Teige; Hlavní město Praha; 1911